2. čvc, 2019
Letní pohoda jazz

Tak si stříhání užívala Lejdinka :-)

26. kvě, 2019

Mám čím dál neodbytnější pocit, že zážitky každého dne vydají nejmíň na týden. Než si vyberu, o čem napíšu, je tady další. Tak jsem se rozhodla, že kdýž už mám rubriku Sedlácký deník, popíši třeba dnešek, jak ležel a běžel.

Tedy spíše běžel než ležel. Ležela jsem já a to prosím do 8:30 s tím, že si užiju víkend a nenechám se buzerovat budíkem. Jelikož ale od rána svítilo sluníčko, mohli jste mě v 8:35 zahlédnout v pyžamu, jak pádím otevřít skleník, kde se mi už smažily papriky a rajčata. V 8:40 mi Zdeněk připomněl, že na desátou jsme slíbili odvézt do vesnice mladou ovečku. Aby se mi neusmažily pro změnu kury či kuřata v kurníku (cítíte, jak to zní daleko libozvučněji, než slepice a kuřata v kurníku?), musela jsem krmení značně urychlit.

V 9:45 jsme měli ovečku naloženou za zadníma sedačkama, kam jsem si za ní vlezla, abych jí mohla cestou uklidňovat. Po deseti minutách a dosažení cíle cesty jsme obě voněly a vypadaly téměř stejně a s úlevou vypadly zadníma dveřma ven. Tedy já vypadla, Ovečka byla Zdeňkem jemně vynesena. Ona putovala do krásné ohrady s vysokou trávou a my na kafe a kus řeči.

Po půl hoďce jsme ji šli zkontrolovat, ale ovečka nikde. Jati určitou předtuchou jsme se rozjeli domů, kde se na louce za domem horlivě pásla – ano –  dotyčná ovečka s celou naší partou a dělala jakoby nic. Jak se dostala z bytelné ohrady, zvládla cestu dlouhou 2 km přes dost hustý les a do kopce, neřeším. Vím, že zvířátka jsou prostě chytřejší, než si myslíme. 

Přes poledne jsem se konečně pustila do budování melounového políčka. Roubování mi letos nevyšlo, tak jsem si potupně objednala v e-shopu 5 sazenic, keré mi předevčírem přišly a včera se otužovaly. Takže vysekat trávu, vybrat z ní kopřivy, natáhnout fólii vykopat a vyhnojit jámy, zakopat petky na zalévání, zasadit a kochat se!!! Miluju těšení se na úrodu nezávisle na tom, jestli nějaká opravdu bude. Třeba překonáme náš loňský rekord váhy melounu 9,6 kg. A třeba ne. Ale těšení mi nikdo nevezme!

Melouny mě utahaly, tak jsem v rámci domácí relaxace upekla rebarborovou buchtu, překvapivě jedlou a chutnou. Listy naší rebarbory dosahují neuvěřitelných rozměrů, tak pokud byste měli tip na recepty, sem s nimi!

Další plán nařezat vybrané kopřivy z melounového „pole“ ztroskotal. Řezačce totiž vypověděl službu motor. Ale Zdeněk mi slíbil, že se jí ráno pokusí opravit. Kopřívy do rána vydrží. Pokud řezačka nenaskočí, pokorně se vrátím ke staré dobré ruční. 

Aspoň jsem se tím pádem dostala k ohrnutí zemáků a topinambur, vysázení růžičkové kapusty a dosetí druhé vlny mrkve a hrášku. Na zahradě mě vyčíhly ovce, takže plevel jsem jim přes plot házela rovnou pod tlamičky. Skvělá recyklace!

Po krmení, zavření veškeré havěti a opětovném kochání se hurá domů. Vzhledem k výsledku Česko-Kanada 1:5 mi ani nevadilo, že jsem dorazila až na konec třetí třetiny. Co mi ale vadilo, byl datum 25., což se rovná odevzdání DPH. U toho jsem se docela vytočila, protože úředníci zase změnili formulář. Tedy nezměnili, jen já místo formuláře na DPH omylem vyplňovala Kontrolní hlášení. Přehodit se z módu zahrádky do úředničiny holt někdy trvá.

Ale někdy jsou tabulky i příjemné. Třeba, když jsem hned poté v kalendáři červeně vyplňovala dalších deset obsazených nocí, které si u mě objednal jeden Švýcar, protože mu prý náš domeček připomíná ten jeho. A to se tady prosím přijel nejdříve osobně podívat. To se pak člověk dme!

Na poslední akci dne jsem se těšila asi nejvíc, protože mě čekalo testování ručně vyrobeného kopřivového šampónu. Alchymista ze mne asi nikdy nebude, protože se mi vlasy potáhly divným filmem, o kterém jsem si úplně nebyla jistá, že by jim dodal pocit svěžesti a vůně, o čistotě ani nemluvě. No, nemůže všechno vyjít napoprvé, že... Ale jako sprchové mýdlo to docela ušlo. Receptů je plno, kopřiv taky, tak hurá do dalších experimentů!

Tož tak si tady každý den žijem!

P.S. Na obrázku je ovečka jiná, trošku mladší, ale taky naše. Telefon jsem totiž nechala celý den doma, tudíž nefotila. Je přece víkend :-)

21. bře, 2019

Před týdnem jsem si připadala jako Klára Melíšková z reklamy na České lvy.
Podobně jako ona jsem z nohou skopla zabahněné pracovní boty, fofrem zavřela slepice a ovečky, vlítla do sprchy, pokusila se z vysychající řasenky vydolovat, co se dá, rtěnkou neúspěšně zamaskovat koutek (památku to na nedávnou návštěvu zubaře) a nasoukala se do svých „lektorských montérek“.  Cestou do místního pohostinství si pak lámala hlavu, jak se představím na přednášce, která mě v rámci Národního týdne trénování paměti čekala.

Jako certifikovaná trenérka paměti? Jako členka Mensy? Jako autorka metodických karet Hraj co chceš? Jako spoluautorka českého vydání knížky Tonyho Buzana Trénink paměti?
Totiž přednášet kdekoliv v republice i na daleko „prestižnějších adresách“ je daleko jednodušší, než ve vesnici, kde už téměř všichni vědí, že jste asi ta nová Pražanda, ale vy neznáte skoro nikoho.

Odpověď za mě vyřešila Ača. Zaslechla jsem, jak se o mne baví se známými, a tak jsem to jenom zopakovala a uvedla se jako dcera Mani z Pasek. No a hned se vědělo, co su zač!
Musím vzdát holt valašské bystrosti. Trošku jsem pochybovala, jestli za hodinu stihnu probrat všechno, co jsem v letáčku naslibovala. Nakonec nám na to stačilo 45 minut, takže bylo dost času i na trošku teorie a příběhů. 

Příběhy nejkrásnější jsem si ale vyslechla až po oficiálním ukončení. Jak současné dámy - před desítkami let holky - chodily obdivovat maminčiny lodičky, které si schovávala u autobusové zastávky, protože z pasek chodila v botech pracovních, ale do práce musela přijít „na šteklích“, jak lámala srdce polovině vesnice, jak milovaly mého staříka a čekaly, až uslyší Rygošovy rolničky a hned k němu utíkaly, protože je vždycky povozil, až jsem trošku žárlila, že já si ho moc let svého života nestihla užít a Rygoše jsem nezažila. A spoustu jiných postřehů z historie naší rodiny. Co mě ale potěšilo nejvíc, že se u toho pamětnice usmívaly.

Jo a ještě jednu věc musím napsat. První otázka v diskusi zněla, jestli budou ještě další přednášky. I projevila se u mne vyděračská povaha a slíbila jsem - tímto to znovu potvrzuji - že pokud pan starosta do konce roku zařídí, aby se k nám dalo dojet normálním osobákem z Oznice, budu pořádat půl roku přednášky zdarma. Zdeněk náš úsek už vyrubal a uklidil, teď už to bude zase chvilku záviset na jiných!

Jak se mění priority. V Praze jsem čekala, až mi před byt dostaví metro, ale teď budu mít větší radost z průjezdné cesty do vesnice. A až mi až domů dojede první kurýr s balíkem, asi bouchnu pravý šampus!!! Pořád je na co se těšit, doufám, že jste na tom stejně - tedy s tím těšením :-)


1. bře, 2019

Zdeněk i máma využili zimní čas k tomu, aby si nechali seštelovat oči. To s sebou obnáší klidový režim měsíc po zákroku. Novopečení kyborgové se musí vyvarovat námahy, předklánění a pobytu v prašném prostředí. Docela jsem se děsila, jak se budou doma nudit a následně  prudit. Pooperační období v nich ale naopak zaktivizovalo kreativní geny, díky nimž si každý našel činnosti, splňující všechny stanovené podmínky.

Máma se vrhla na přesazování a zahradnické pokusy. Zdeněk absenci kácení stromů a realizaci dalších developerských projektů vyměnil za háček a kordonetku. Se svou submisivní rolí na poli pletení jsem se smířila už o vánocích v momentě, když mi vysvětlil, že pletu blbě obrace. Měl pravdu. Jeho prohlášení, že během rekonvalescence uháčkuje záclony do kuchyně jsem ale opravdu nebrala vážně. Ani mi nestálo za to vysvětlovat, že ža tato činnost je opravdu dost časově náročná, kór, když mluvil o filetovém háčkování a ukázal mi vzorek. Trochu z hecu jsem mu koupila k svátku balík kordonetky. Od té doby Zdeněk zasedl ráno do křesla, a vstal z něho ve tři v noci. Pozor!  Včera jsem na všechna čtyři okna opravdu pověsila čtyři zbrusu nové, ručně háčkované záclony!!! Ztvárnil tam všechna zvířátka, která u nás můžete potkat, včetně myší. 

Doteď jsem si myslela, že největší turistická atrakce je naše „ujetá“ lípa, ale podle reakcí hostů je to právě Zdeněk. Ono vidět ošlehaného pána sedíc v křesla a zasvěceně debatovat o tloušťce háčků a přízí je opravdu nevšední turistický zážitek. Dokonce na mě plivnul nějaký háčkovací virus. Prostě mi to nedalo, i usoudila jsem, že jedna komoda v hostovských pokojích nutně potřebuje háčkovanou dečku. S mým tempem práce se na ni můžete těšit tak v červnu roku 2022.

Vůbec mám asi štěstí na lidi kolem sebe. Jeden známý, stavební dozorce, měl jednou dost zlý pád, při kterém si zlomil pánev. Po půl roce k nám přišel (o berlích) na návštěvu. Byla jsem trochu nervózní z toho, jak se k němu mám chovat. Jako jak moc litovat a tak. Místo zdeptaného člověka se k nám dobelhalo něco naprosto kypícího spokojeností a pohodou. Prý konečně začal malovat, po čemž vždycky toužil, jenom času bylo málo. A že ty obrázky stojí za to! Mám od něho tři, a i když to jsou vlastně makroobrázky brouků, sálá z nich neuvěřitelná pohoda.

A do třetice – mé šikovné sestřičce se povedl na kole majstrštyk. Najela na obrubník a zvládla si zároveň přerazit spodní čelist, jednu ruku zlomit a druhou nalomit. Její první zahuhlaná slova přes obvazy byla: „Konečně zhubnu!“.

No může si člověk v takovém kolektivu pěstovat depresičky? Jestli na vás někdy dřepnou, přijeďte k nám, dostanete háček, česačku, kolovrat nebo jehlice a určitě přijdete na jiné myšlenky. Vůbec si začínám rouhačsky myslet, že strmý vzestup našich neuro-chorob koreluje se strmým úbytkem ručních prací. 

Háčku zdar!