21. bře, 2019

Před týdnem jsem si připadala jako Klára Melíšková z reklamy na České lvy.
Podobně jako ona jsem z nohou skopla zabahněné pracovní boty, fofrem zavřela slepice a ovečky, vlítla do sprchy, pokusila se z vysychající řasenky vydolovat, co se dá, rtěnkou neúspěšně zamaskovat koutek (památku to na nedávnou návštěvu zubaře) a nasoukala se do svých „lektorských montérek“.  Cestou do místního pohostinství si pak lámala hlavu, jak se představím na přednášce, která mě v rámci Národního týdne trénování paměti čekala.

Jako certifikovaná trenérka paměti? Jako členka Mensy? Jako autorka metodických karet Hraj co chceš? Jako spoluautorka českého vydání knížky Tonyho Buzana Trénink paměti?
Totiž přednášet kdekoliv v republice i na daleko „prestižnějších adresách“ je daleko jednodušší, než ve vesnici, kde už téměř všichni vědí, že jste asi ta nová Pražanda, ale vy neznáte skoro nikoho.

Odpověď za mě vyřešila Ača. Zaslechla jsem, jak se o mne baví se známými, a tak jsem to jenom zopakovala a uvedla se jako dcera Mani z Pasek. No a hned se vědělo, co su zač!
Musím vzdát holt valašské bystrosti. Trošku jsem pochybovala, jestli za hodinu stihnu probrat všechno, co jsem v letáčku naslibovala. Nakonec nám na to stačilo 45 minut, takže bylo dost času i na trošku teorie a příběhů. 

Příběhy nejkrásnější jsem si ale vyslechla až po oficiálním ukončení. Jak současné dámy - před desítkami let holky - chodily obdivovat maminčiny lodičky, které si schovávala u autobusové zastávky, protože z pasek chodila v botech pracovních, ale do práce musela přijít „na šteklích“, jak lámala srdce polovině vesnice, jak milovaly mého staříka a čekaly, až uslyší Rygošovy rolničky a hned k němu utíkaly, protože je vždycky povozil, až jsem trošku žárlila, že já si ho moc let svého života nestihla užít a Rygoše jsem nezažila. A spoustu jiných postřehů z historie naší rodiny. Co mě ale potěšilo nejvíc, že se u toho pamětnice usmívaly.

Jo a ještě jednu věc musím napsat. První otázka v diskusi zněla, jestli budou ještě další přednášky. I projevila se u mne vyděračská povaha a slíbila jsem - tímto to znovu potvrzuji - že pokud pan starosta do konce roku zařídí, aby se k nám dalo dojet normálním osobákem z Oznice, budu pořádat půl roku přednášky zdarma. Zdeněk náš úsek už vyrubal a uklidil, teď už to bude zase chvilku záviset na jiných!

Jak se mění priority. V Praze jsem čekala, až mi před byt dostaví metro, ale teď budu mít větší radost z průjezdné cesty do vesnice. A až mi až domů dojede první kurýr s balíkem, asi bouchnu pravý šampus!!! Pořád je na co se těšit, doufám, že jste na tom stejně - tedy s tím těšením :-)


1. bře, 2019

Zdeněk i máma využili zimní čas k tomu, aby si nechali seštelovat oči. To s sebou obnáší klidový režim měsíc po zákroku. Novopečení kyborgové se musí vyvarovat námahy, předklánění a pobytu v prašném prostředí. Docela jsem se děsila, jak se budou doma nudit a následně  prudit. Pooperační období v nich ale naopak zaktivizovalo kreativní geny, díky nimž si každý našel činnosti, splňující všechny stanovené podmínky.

Máma se vrhla na přesazování a zahradnické pokusy. Zdeněk absenci kácení stromů a realizaci dalších developerských projektů vyměnil za háček a kordonetku. Se svou submisivní rolí na poli pletení jsem se smířila už o vánocích v momentě, když mi vysvětlil, že pletu blbě obrace. Měl pravdu. Jeho prohlášení, že během rekonvalescence uháčkuje záclony do kuchyně jsem ale opravdu nebrala vážně. Ani mi nestálo za to vysvětlovat, že ža tato činnost je opravdu dost časově náročná, kór, když mluvil o filetovém háčkování a ukázal mi vzorek. Trochu z hecu jsem mu koupila k svátku balík kordonetky. Od té doby Zdeněk zasedl ráno do křesla, a vstal z něho ve tři v noci. Pozor!  Včera jsem na všechna čtyři okna opravdu pověsila čtyři zbrusu nové, ručně háčkované záclony!!! Ztvárnil tam všechna zvířátka, která u nás můžete potkat, včetně myší. 

Doteď jsem si myslela, že největší turistická atrakce je naše „ujetá“ lípa, ale podle reakcí hostů je to právě Zdeněk. Ono vidět ošlehaného pána sedíc v křesla a zasvěceně debatovat o tloušťce háčků a přízí je opravdu nevšední turistický zážitek. Dokonce na mě plivnul nějaký háčkovací virus. Prostě mi to nedalo, i usoudila jsem, že jedna komoda v hostovských pokojích nutně potřebuje háčkovanou dečku. S mým tempem práce se na ni můžete těšit tak v červnu roku 2022.

Vůbec mám asi štěstí na lidi kolem sebe. Jeden známý, stavební dozorce, měl jednou dost zlý pád, při kterém si zlomil pánev. Po půl roce k nám přišel (o berlích) na návštěvu. Byla jsem trochu nervózní z toho, jak se k němu mám chovat. Jako jak moc litovat a tak. Místo zdeptaného člověka se k nám dobelhalo něco naprosto kypícího spokojeností a pohodou. Prý konečně začal malovat, po čemž vždycky toužil, jenom času bylo málo. A že ty obrázky stojí za to! Mám od něho tři, a i když to jsou vlastně makroobrázky brouků, sálá z nich neuvěřitelná pohoda.

A do třetice – mé šikovné sestřičce se povedl na kole majstrštyk. Najela na obrubník a zvládla si zároveň přerazit spodní čelist, jednu ruku zlomit a druhou nalomit. Její první zahuhlaná slova přes obvazy byla: „Konečně zhubnu!“.

No může si člověk v takovém kolektivu pěstovat depresičky? Jestli na vás někdy dřepnou, přijeďte k nám, dostanete háček, česačku, kolovrat nebo jehlice a určitě přijdete na jiné myšlenky. Vůbec si začínám rouhačsky myslet, že strmý vzestup našich neuro-chorob koreluje se strmým úbytkem ručních prací. 

Háčku zdar!

17. led, 2019

Nedávno jsme museli odjet a já přenechala zvířátka napospas synovci. Protože se moc neorientoval, poslala jsem mu mailem dopředu manuál s fotodokumentací, což vzbudilo všeobecné veselí, ale splnilo svůj účel a stalo se lokálním bestselerem. Jakože házení sena je naformátováno v pdf? A taky se pak známí začali zajímat, co vlastně krmení obnáší.

Tady je má každodenní sedlácká rozcvička. Úkol: nakrmit králíky, slepice, ovce + rozhýbat si tělo. Když nad tím přemýšlím, je to takový můj valašský pozdrav slunci – nebo čtyři Tibeťané? Pokud si sem někdy budete chtít zajet zacvičit, v závorce uvádím, na jaké partie svalů, případně na jaké činnosti byste se měli během jednotlivých fází soustředit! 

1) Napustit dvě 10 l konve vody, při mrazu jednu teplou (pomalé rozmžourávání očí)
2) Nakrouhat 5 kg řepy (procvičení ramenního kloubu, bicepsu a posílení zádových svalů)
3) Namačkat brambory cca 3 kg (posilování prstů a předloktí)
4) Smíchat řepu ze šrotem, část oddělit do vaničky pro slepice (protahování zad)
5) Do vaničky pro slepice přidat namočený chleba, sušené kopřivy - promíchat, netřepat (posílení prsních svalů)
6) Králíkům nakrájet řepu + nalámat chleba (relax)

7) Vzít konev s teplou vodou, vaničku pro slepice, kyblík pro králíky a zdolat stoupání ke slepicím (aerobní cvičení, posilování stehenních a břišních svalů)

8) Pokud jsou u králíků zamrzlé misky s vodou, všechny vyndat a nalít do nich teplou vodu. Doplnit seno a dobroty z kyblíku. Rozmrzlý led vyklepat a doplnit čistou vodu (endorfinové cvičení, protože ti vždycky zvednou náladu chroustáním, olizováním se a dupáním).
9) Vylézt do prvního patra a naházet seno ovcím (step aerobik po žebříku, chůze v podřepu - opět stehenní svaly)
10) Naházet slepicím polovinu obsahu vaničky, dosypat zrní, případně skořápky, pročistit písek  a vyměnit vodu (balanční a postřehové cvičení, protože ty potvory se motají všude a přišlápnout se nedají jen ty, které vletí na ramena a do vaničky).
11) Posbírat vajíčka, jsou - li, odnést prázdnou konev domů, tam si vzít druhou plnou a vaničku pro ovce.

12) Vyšlápnout podruhé kopeček k ovcím (ad 7)

13) Hodit ovcím jako návnadu do koryta trochu řepy a pak se s vaničkou probojovat dovnitř, a snažit se ji umístit doprostřed ovčína (silové cvičení).
14) Vyměnit jim vodu, zatímco se cpou řepou, potichu zavřít, vyklidit bojiště a s pocitem dobře vykonané práce pomalým krokem dojít domů (záverečné vydýchání a strečink).


A den může začít!

13. led, 2019

Kdyby nám nešla televize, ani nevíme, že je Evropa vzhůru nohama. V Alpách kalamity, D1 neprůjezdná, Boží Dar zavřený. Ale tady okolo krása. Sněhu akorát, tak jsem si vzpomněla na svůj snowboard, který už deset let neopustil futrál (nepočítám občasné zapůjčení klukům). Přece potupně nevyrazím s davem k některé ze sjezdovek, stejně mě vždycky lákaly of piste. A tady se mi skvělý terén rozprostírá přímo před nosem! Cíl a záminka je jasná - jedu na kafe k sousedce. 

Stačí vyjít malý kopeček - a pak se uvidí. S náladou drsného alpinisty jsem se poprala s tak dvacetimetrovým převýšením a mezi tím přemýšlela, jestli:
1) si budu ještě vůbec umět upnout boty do vázání
2) se vůbec budu schopná po přikurtování k prknu vůbec zvednout.
Oba body jsem zvládla skvěle a se srdcem ve stejné tepové frekvenci, jako při sjezdu kavkazských Pastuchovek (cca před 15 lety) jsem se rozjela rychlostí 2 km v hodině, směr dědina. Problém byl v tom, že zasněžený svážek mě z kopce nepustil a koleje po sousedovic autu byly asi o 3 cm užší, než můj snowboard. Ale jela jsem! Dokonce se dostavil starý známý pocit pálení stehna - to jakože svaly fungovaly. Dříve jsem se k tomu musela dopracovat tak po sedmi minutách ostré jízdy, dnes mi k tomu stačilo 30 vteřin a pár metrů. Problém nastal v zatáčce, protože jsem si neutáhla boty, aby mě nechytla křeč. A jaksi mi nedošlo, že se sice já natočím, ale boty, a tím pádem i prkno, reagovat nebudou. Po druhém pádu = druhé zatáčce jsem zvolila raději případnou křečovitou jízdu a boty si dala do pořádku. To už nastal zase povlovnější terén, tak jsem zčásti koloběžkovala a zabředla do einsteinově relativistických úvah, jak to, že když jsme loni táhli domů ségru na saních s pochroumaným kolenem, přišel mi ten krpál strmější než Chopok. Upachtěně jsem dokoloběžkovala k panence Marii, tam si pohodlně sedla na lavičku a sbírala sílu na závěrečný sjezd k chalupám. A bylo to super! Jako před lety, zpocená, ale tak nějak spokojená a omládlá. A zase se musel najít někdo, kdo mě hopem vrátil do reality. K mé lavičce se přiblížil turista a pronesl:
„Dobrý den, vy na tom umíte? Že si ve vašem věku nedáte pokoj!“ i poučila jsem ho, co mi má správně obdivného říct a tak jsem se seznámila s dalším sousedem. Bylo mi líto plýtvat mým umem pouze pro jedny oči, a tak když se přiblížila další skupinka turistů, vstala jsem, rozloučila se, a rychlostí co mi svah dovolil (teď už to bylo tak 4 km v hodině) jsem vytočila tři obloučky a pak už dojela rovně, protože rychlost, stejně jako strmost, začla klesat. Ale i tak to byla paráda!

A pak už jenom samá pozitiva. Návštěva, kafíčko, probrat drby a počkat na Zdeňka, který pro mě dojel autem a až domů mě dotáhnul na laně. No kdo má mobilní vlek přes dva kilometry dlouhý, který u sousedů začíná a končí u našich dveří? Cool

Dneska už sice  začlo tát, ale i tak vám přeji, ať si zimu užijete kdekoliv!

1. led, 2019

A máme tu další rok. Protože je čas na bilancování, a v roce 2018 se toho stalo opravdu hodně, ohlédnu se jen za minulým týdnem. Po skvělém Štědrém dnu jsem chtěla dohonit restík a s čerstvě umytou hlavou vyrazila zušlechťovat skleníček (jakože tam nefouká a je tam teplo). Sice tam opravdu nefoukalo, ale pro hnůj jsem přece musela párkrát ven, takže na druhý den přišla rýmička, kašlíček, kýcháníčko a teplůtka. Ještě jsem jeden den bojovala a pak s vděčností využila nabídku Zdeňka, že se za mě postará o zvířectvo. Tímto nastoupil úžasný povánoční mód. Gauč, pohádky, cukroví, vánočky, multivitamín, aspirín, cukroví, pohádky atd. Aktivity jsem omezila jen na pohyb kolem kamen a doplňování zásob o jednohubky a dneska novoroční kyselicu. Máma mé virulentní období odskákala ještě hůř, protože se jí vyrazila angína.

Jo, k pohybu kolem kamen. Mám další příklad, okamžitého splnění přání. Jak jsem se potila, splihla mi ofina a lezla do očí. Včera jsem přiložila ořechové skořápky a za chvilku jsem do kamen chtěla přihodit nějaký papírek. Otvíraná dvířka mně vylítla z ruky, za nimi metrový plamen a následoval příšerný smrad a škvaření, protože mi chytly vlasy. A problém s ofinou vyřešen! Dokonce i Zdeňkovi a Ondrovi bylo pitomé se chechtat, i když situace to musela být na pohled komická. Ona byla, nic se nestalo, jen jsem vypadala (a ještě trochu vypadám) jako čerstvě opálené kuře.

Raději zas rychle pod peřinu k televizi. Po asi deseti pohádkách se mi už začaly princezny motat dohromady, tak jsem přešla na žánr americké romantické filmy. Ty jsem vydržela v počtu jeden a půl. A těšila se na večer na film Planeta Česko Mariána Poláka. Už to jméno Polák (název to naší kachny) mi připadlo sympatické, něco jako Větvička (ředitel botanické zahrady) že. A film to byl úžasný!

Co mě ale tak dostalo. Největší noční můrou se pro nás stal letos kůrovec. Dřív prošel les správce, našel pět stromů, oznámil to majiteli, ten tam na druhý den poslal dřevaře s koněm, stromy vytáhli a bylo. Teď se počká, až to stojí za to. Pak se vypíše výběrové řízení, po měsíci trvání neúspěšné firmy řízení napadnou, čeká se další dva měsíce a pak se začne konat. Mezitím je z pěti napadených stromů pět tisíc. Do lesa se pošlou harvestory, které nemají čas ohlížet se na mladé stromky, všechno vykácejí, na kraj lesa vytahají větve (ty se dají střelit na štěpku) a v lese zbyde vydrancovaný rozježděný tankodrom. Myslím, že sucho je skvělá výmluva, jak tuto plenicí činnost omluvit. Jakože kalamita, za kterou nikdo nemůže. Občas ječím, že místo vlků a medvědů, kteří jsou vypouštění do přírody a stejně tu nemají co žrát, by se tady měli vypouštět datlíci, kteří zobají hlavně kůrovce. Ale o tom jsem od našich superodborníků neslyšela ani ťuk. Kůrovec nám tu řádí skoro deset let, kdyby to někoho tehdy napadlo, pár tisíc hektarů lesa by se zachránilo určitě. A právě hned v prvních záběrech filmu, sice na Šumavě, ale to už je jen kousek) byl záběr na datlíky. Hurá, už jsou u nás! Jasně, že lesy okolo nás už nezachrání, ale kdyby se tu zabydleli, třeba pomůžou v budoucnu.

Film na mě působil krásně pohodově, žádné melodramatické záběry na jeleny v říji, prostě naše nádherná příroda všude, kde byste ji nehledali. Mě taky v létě nikdy nezklamou dlouhozobky na šantě a mám radost, když mi na stěně domu v létě pózoval tesařík piluna.

Ale zpátky k lesu. Na úřadu jsem si přečetla zřejmě humoristický leták vlastníkům lesa, kde nám bylo vyhrožováno paragrafy, co nás čeká, když nesplníme to a ono a pak utěšení, že když všechno uděláme, kůrovec se nám s největší pravděpodoností vyhne. No, my dělali všechno, ale naše kapka v oceánu totálně zanedbaných lesů se neubránila. Tak jsem aspoň zakoupila štěpkovačku a jak teplota poleví, hurá do lesa, ať mají nové stromky co papat.

O výsadbu se nebojím. Naštěstí nám začínají růst na vykáceném nové jedličky a taky jsem vyhrála na plese cenu, za kterou jsem sklidila bouřlivý potlesk a kterou vidíte na fotce. Podotýkám, že jsem byla pouze na jednom plese, stromek v tombole jen jeden a já opravdu nikdy nic nevyhrávám! 

Tak ať vám v novém roce všechno roste a dělá jenom radost!